Hlas ticha - Dalibor Vajnar - obrazy/texty
předešlý obraz další obraz

Citadela VI - Nejsem již z této vlasti

2009, olej, 60x66


Jdu, kolébán svým vlastním krokem: neúnavný veslař stále v tom jednom směru.
Neboť již nejsem z této vlasti.
Zvolna se odvíjejí stěny chodby, a když zvednu oči vzhůru do klenby, vidím,
že se jemně kolébá jako oblouk mostu.
Pomalu našlapuji tu na zlatý a tu zas na černý čtverec, zvolna konám svou práci, jako když četa hloubí studnu a vynáší na povrch zeminu. Pravidelně se ozývá provaz pod jejich pružnými svaly.

Vím dobře, kam jdu, a nejsem již z této vlasti.
...
A nyní vcházím do království vůní. Můj palác je jako komora,
jež zvolna připravuje med svých plodů, aroma svých vín.
Jako kdybych tu plul přes jakési nehybné provincie. Zde zralé kdoule.
Zavřu oči a ještě dlouho je cítím. A tady santalové dřevo truhlic.

A tady prostě jen čerstvě umyté dlaždice. Každá vůně si v průběhu generací vymezila svou říši, takže by se tu vyznal i slepý. Patrně nad těmi oblastmi panoval už můj otec.
Ale já jdu a vlastně na to ani nemyslím. Nejsem již z této vlasti.

Potkal jsem otroka, který se přede mnou přitiskl ke zdi, jak velí rituál.
Já mu však ve své dobrotě řekl: "Ukaž mi svůj košík," aby měl pocit,
že i on něco na světě znamená. Lesklými, v oblouk sepjatými pažemi ho opatrně sňal z hlavy.

A s úctou, se sklopeným zrakem mi ukázal své datle, fíky a mandarinky. Dlouze jsem přivoněl. Pak jsem se usmál. A jeho úsměv se rozšířil a navzdory tomu, co káže rituál, pohlédl mi zpříma do očí.
A pažemi sepjatými do oblouku postavil košík zpátky na hlavu a pořád na mne hleděl tak zpříma.

"Co znamená ta rozsvícená lampa?" řekl jsem si. "Vzpoura i láska se dokážou rozšířit jak požár.
Jakého druhu je ten skrytý oheň, jenž plane tam za zdmi, v hloubi mého paláce?"
A zahleděl jsem se na toho otroka, jako bych hleděl do mořských hlubin.
A řekl jsem si: ,Ach, veliké je tajemství člověka!"

A šel jsem dál, aniž jsem hádanku rozřešil, neboť jsem jíž nebyl z této vlasti.
Kráčel jsem přes sál odpočinku. A přes sál poradní, kde se mé kroky rozlehly.

A pak jsem zvolna, stupeň po stupni, sešel po schodech k poslední chodbě.
A když jsem po ní vykročil, náhle jsem zaslechl tlumenou ránu a cinkot zbraní.
Shovívavě jsem se usmál: hlídky patrně usnuly, můj polední palác je jako spící úl, jehož pohyb
náhle zpomalený nanejvýš lehce zvíří několik neposedných, kteří nedovedou spočinout,
či zapomnětlivých, utíkajících za tím, na co zapomněli, či onen věcný neklid, který neustále něco opravuje, zdokonaluje, rozbíjí.
Ve stádu koz se vždycky najde jedna, která mečí, z města, jež usnulo, se vždycky zvedá
jakési nejasné volání, a i tím nejtišším hřbitovem prochází vždycky alespoň noční hlídač.
A šel jsem proto zvolna a se sklopenou hlavou dál, abych neviděl, jak se mé hlídky spěšně upravují, neboť co na tom záleželo: nebyl jsem již z této vlasti.
Hlídky pak ztuhly, pozdravily a otevřely obě křídla dveří. Přimhouřil jsem oči před ostrým sluncem
a na okamžik jsem zůstat na prahu stát. Neboť v tu stranu jsou pole.
Oblé pahorky, vyhřívající na slunci révu. Čtvercové lány úrody.

Půda vonící křídou. A jiná hudba, hudba včel a kobylek a cvrčků.
A já v tu chvíli přešel z jedné kultury do druhé, abych se nadýchl poledne nad svou říší.

A právě jsem se zrodil.

Obraz je v soukromé sbírce.

Citadela VI - Nejsem již z této vlasti
© 2001 - 2018 Dalibor Vajnar * tvorba stránek Petr Peti
Veřejné publikování libovolných částí těchto stránek je povoleno jen s písemným souhlasem Dalibora Vajnara. Všechna práva vyhrazena.