Hlas ticha - Dalibor Vajnar - obrazy/texty
O přirozenosti
další obraz předešlý obraz

O přirozenosti


Vloženo: 29. červen 2013 v 23:19

Holger řekl: "Viděl jsem však jednoho, který nepřišel tak daleko, jak ho mohla jeho přirozenost vést, třebaže došel mnohem, mnohem dále než většina ostatních"
Bylo to v nebi slávy. Viděl jsem ho přicházet. Stále stoupal skrze všechna nebe. Na jeho tváři byl malý úsměv, který dokazoval, že ví, že bude stoupat vysoko. Myslel jsem si: "Dospěje nejdále, kam člověk může dospět." Ale v tu chvíli se zastavil a já to nechápal. V téže chvíli mi to bylo ukázáno. Viděl jsem jeho život na Zemi. Byl knězem, daleko na jihu. Byl jakýmsi mnichem, ale byl více než to. Téměř ho zbožňovali, byl učený a chytrý a věděl. co sídlí v lidech. Jeho oči na Zemi svítily, jako by byly ze samého slunce. Byly tak čisté, že lidé, kteří ho viděli, klekali a vyznávali mu své hříchy. Mysleli si, že je světec.
Ale: kam pohlédl, setkal se s tou myšlenkou u všech lidí. Neviděl nic jiného, protože ji měli všichni.. Do té míry si na ni zvykl, že se na něj tak nějak přilepila, aniž o tom přemýšlel. Nosil ji s sebou všude jako něco, co bylo jeho. Pověsili ji na něj jako ozdobu. A on věděl, že jeho činnost je požehnáním pro lidi. Z toho právě pocházel ten jeho malý úsměv když stoupal.

Ale vše dobré, co podržel jako vědění o sobě, stalo se v nebi slávy závažím, které ho táhlo dolů, zatímco jeho přirozenost se snažila stále vzhůru.
Čím výše duše stoupá, tím lehčí věci se stanou těžšími, tím menší hříchy se stanou velkými."
(Kámen mudrců)

Dává oheň teplo, protože to chce? Je to přece jeho přirozenost. Je takový. Je ohněm. Tak, jako brázda za lodí nevzniká proto, že to loď chce. Loď pluje, má svůj směr, svůj cíl. A brázda je součástí existence lodi.

© 2001 - 2018 Dalibor Vajnar * tvorba stránek Petr Peti
Veřejné publikování libovolných částí těchto stránek je povoleno jen s písemným souhlasem Dalibora Vajnara. Všechna práva vyhrazena.