Hlas ticha - Dalibor Vajnar - obrazy/texty
Mentalismus

Mentalismus

- Ale když nyní řeknu, že necítím vlasy na své hlavě jako své, nýbrž jen, že tu jsou a necítím, že mé oči vidí, nýbrž jen, že je viděno, a že mé uši slyší, nýbrž jen, že je slyšeno, že necítím svůj dech jako svůj, nýbrž jen, že se děje, a že mé ruce pracují, nýbrž jen, že se to děje...Kdo jsem tedy já? Který vykonal věci vzájemně si odporující, který miloval a zabil, nenáviděl a odpustil? Který již není ničím přitahován ani odpuzován, který nemá vůli nebo cíl?
- Míníte tím, že neexistujete?
- To je možno říci.
- Ale vždyť tu jste!
- Pak musí být něco "třetího".

J.A. Larsen, Kámen mudrců

•••
Principy mentalistické filozofie se táhnou historií lidstva již od pradávna. Otázky snažící se osvětlit skutečnost o vztahu člověka ke světu a kosmu, o dualitě a jednotě jsou tisíciletí staré. Lidská mysl byla odkrývána Buddhou i antickými mudrci.
Když jsem v dětství prožíval ty zvláštní okamžiky, kdy okolní svět i lidé v něm byli pociťováni ve mně, nevěděl jsem si s takovými stavy rady a tím spíše jsem přemýšlel, jak sebe samotné pociťují ostatní lidé. Dnes již vím, co se to tehdy stalo – nahlédl jsem za dualitu.
•••
Pro materialistu je snad nauka mentalismu nepřijatelná, nicméně, fakt, že ji přijímali R. W. Emerson, A. France, W. Shakespeare, I. Kant, E. A. Poe, W. Blake, Hegel, Schiller, O. Wilde, Marcus Aurelius, Sokrates, R. Mahariši a jiní je přinejmenším důvodem k zamyšlení.
Každý, komu se stala ta zvláštní věc, že ve spánku snil a věděl o tom, že jde o sen, může alespoň v náznaku uzřít ideu mentalismu. Je to zvláštní a zpočátku nezvyklý pocit avšak později osvobozující. Jasně vidíte, že děje a události snu jsou tvořeny vaší představivostí, v mysli, že jde jen o myšlenky. Toho se zajisté dovtípíte i po probuzení, jenže v bdělém stavu již vše pokládáte za naprosto bezpečně hmotné a reálné. Ale je tomu skutečně tak?

Svět smyslů
Potíž je v tom, že náš názor na to, co vytváří realitu, je nesprávně omezen na svět pěti smyslů s tím výsledkem, že přijímáme jejich první sugesci aniž bychom ji zkoumali, sugesci, že máme co dělat se světem zcela vně nás, zcela zevním. Je to omyl, který vzniká tím, že nechápeme dostatečně hluboce sami sebe.
To, co se člověku zdá být při dotyku pevnou hmotou, není nic jiného než mentální vjem. To, co se skutečně děje, když něco vidíme, je, že si uvědomujeme dva obrazy které se vytvoří na sítnicích našich očí. Nevidíme než odražený obraz a nikoli pevnou věc samotnou. Žijeme ve světě obrazů. Naše všední zkušenost světa je tak produktem činnosti smyslových orgánů. Vidíme ne svět, ale spíše vjem tohoto světa. Ale přesvědčení o pravdě mentalismu může být získáno jen na základě rozumového přemýšlení nebo mystické zkušenosti. Následkem toho ten, kdo se omezuje na důkaz smyslových orgánů a nevidí jeho relativitu, nebude schopen pochopit pravdu mentalismu.
Je přirozené, že se materialista zeptá, jak může jakýkoliv smysl fungovat bez smyslového orgánu. Pro mentalistu je přirozené poukázat na zkušenost snů. Smysly během snu fungují, ale činí tak bez aparátu smyslových orgánů a přesto snící člověk je přesvědčen o realitě sněného světa.
Když následkem roztržité pozornosti si naše mysl neuvědomuje věc přímo před našima očima, tato věc pro nás dočasně přestává existovat. To znamená, že věc získává svou existenci alespoň částečně od nás. Nestojí osamoceně. Smyslová zkušenost se skutečně odehrává v samotném vědomí. Pět smyslů tuto zkušenost netvoří ale omezuje ji, usměrňuje a promítá ven. Dostáváme vjemy tvrdosti, barvy a tak dále, ale nejsou přijímány z vnějšku mysli. Přicházejí všechny z nitra našeho vědomí.. Je to proto, že jsou přijímány z dominantní představy Světové Mysli (viz níže) uvnitř nás. Objekty, které způsobují tyto vjemy, skutečně existují, ale pouze uvnitř této představy, která sama existuje uvnitř našeho pole vědomí. Předměty zkušenosti nejsou odlišné od činnosti jejich poznávání. Svět tudíž existuje v našich myšlenkách o něm. My známe svět prostřednictvím našich myšlenek a pocitů o něm, které takto pro nás vytvářejí pár brýlí. Nevíme však, jak svět vypadá bez těchto brýlí.
Odkud přichází naše vědomí? Materialisté říkají, že z mozku a my nemůžeme říci, že se naprosto mýlí. Co se ale ještě musí dozvědět je, že ačkoliv se vědomí vyjadřuje skrze mozek, nemá tam svůj počátek, existovalo již dříve. Je to tělo, které nás informuje o své existenci nebo je to mozek? Nikoliv, vědomí je první a odhaluje jejich přítomnost. Kdyby mrtvý člověk namáhal mozek po celý rok, ani jeden z nich by o své ani o existenci toho druhého nevěděl – protože mysl, která skutečně ví, zmizela. Mysl je sama svou vlastní skutečností; nepotřebuje „hmotu“, ze které by byla odvozena. Chléb, který jsme minulý týden jedli, se stal dočasně součástí našeho těla, nebyl však nikdy skutečně námi. To jest, nebyl naším vědomím, i když toto vědomí ovlivnil.

Zápis z mého deníku z 16. 12. 2001
Ráno, ještě během spánku, došlo k náhlému rozplynutí, najednou jsem si byl všeho vědom a následovala pouze Mysl, v níž bylo vše, včetně spánku samotného. A sotva tento vnor pominul, přišel znovu…


Vědomí skutečně existuje, zatímco věci, které jeho prostřednictvím poznáváme, jsou přítomny jen tehdy, když jsou vnímány, pociťovány, slyšeny nebo jinak vyciťovány smysly. Toto vědomí je samo o sobě stále stejné, neměnné, ta jediná věc v nás, ve které se myšlenky a těla objevují a z které také mizí, tak, jako vlny na hladině oceánu.

Mozek je stroj, který formuje myšlenky, je výrazem mysli, nicméně sám je v mysli. Je mylné věřit, že tělo prostřednictvím mozku vytváří své vlastní myšlenky. Uvědomme si, že myšlenky jsou projekcemi Mysli, že Vědomí je první. Naše uvědomění světa je závislé na našich pěti tělesných smyslech. Tělo je závislé na mysli, bez které bychom si nemohli uvědomovat jeho existenci. Vědomí by nemělo být zaměňováno s oněmi smyslovými vjemy. Hluboká a pečlivá analýza odhalí, že toto Vědomí je samostatnou jsoucností. Nakonec, vše je mentální.

Pokud lidé pohlížejí na myšlení jedině jako na produkt činnosti mozku, přehlédli toho, kdo myšlenku myslí. Jestliže krev a maso lidského mozku produkují myšlení, pak dřevo a struna houslí produkují hudbu. Ten, kdo věří, že nejen myšlenky a ideje jsou výplody fyzického mozku, ale že jím je i mystický mír a božské odhalení, se mýlí. Mozek je to, co odhalí pitevna lékařské školy, vědomí je to, co umožňuje učitelům a studentům této školy, aby si uvědomili, co je odhalováno.

Zápis z mého deníku z 24. 12. 2002
Svět ubíhá, roky míjejí a filmové plátno vědomí na němž se zjevují, zůstává důstojně nehybné.
Zápis z 11. 1. 2003
Svět je myšlen Bohem – Světovou Myslí a projektován do lidských myslí, které z ní pramení. V tomto smyslu je svět skutečný. Ovšem je to jen myšlenka. Svět neexistuje hmotně, to je jen iluze ega.


„Tento svět, tak pevný pro náš dotek, tak důležitý pro naše životy, je ze stejné látky, ze které jsou sny.“ – Shakespeare

Od smyslů k myšlence
Lékařská věda stále nedokáže odpovědět na dvě otázky: a) co je myšlenka, b) proč nervy, které jsou fyzickými objekty, cítí bolest a potěšení, které fyzické nejsou?
Změny v myšlení a cítění jako následek alkoholu, drog nebo poškození mozku jsou pro materialistu důkazem, že mysl je produktem těla. Ale ona je jen těsně spjata s tělem. U některých lidí se síla mysli stářím zvětšuje i když síly těla ubývají. Kdyby myšlenka byla produktem těla, byla by vždy oslabována zároveň s tělem. Ale tak tomu není.
Nikde v mozku nelze nalézt to, co myšlení vytváří, i když můžeme nalézt okolnosti, které mu zabraňují, překrucují nebo ho oslabují. Je tomu tak proto, že princip vědomí existuje dříve, než začne existovat mozek a existuje během jeho života i po jeho smrti.
To, co zažíváme, je mentálnost světa. To, že je svět hmotný je pouze nesprávné pochopení vlastní zkušenosti.
Existují dvě úrovně zkušenosti, a proto také dvě pravdy – běžná a vyšší.

Zápis z mého deníku z 5. 2. 2002
Trpělivost. Bytí je stále zde, není potřeba se nijak znepokojovat. Vše má svůj čas. Toto intuitivní chápání Skutečnosti je jako poklad, jako diamanty třpytící se v dlani.

Svět je mentální
Neexistují žádné předměty, nezávislé na myšlenkách o nich. Nemáme přímé poznání zevních objektů, poznáváme přímo jen své vlastní vjemy, ostatní je proces mimovolné dedukce. To, že někdo stojí půl metru od našeho těla v oblasti objektivní existence, je dedukce, kterou vytváříme bezděky na základě činnosti oka a ucha – tj. činnosti, která je nakonec v mysli. Na základě podobných dojmů, se dá naše mysl do práce a vytvoří závěr, že existuje nějaký zevní člověk. To, co skutečně vidíme, je něco mentálního, jelikož existence hmotného člověka je vydedukována z mentální zkušenosti.. Odděleného, zevního člověka nevidíme bezprostředně. Když věříme, že zažíváme vnější svět, zažíváme ve skutečnosti jáství v nitru. Pouze když je nějaký předmět zaregistrován ve vědomí, je vůbec skutečně viděn. To, co známe jako svět, je řada myšlenek. Vědomí je všechny prostupuje jako jejich společný základ: vznikají v něm, existují v něm a ono existuje dále, i když ony mizí.
Mentalismus nepopírá naši přirozenou víru v pevnost hmotného světa, nepopírá, že svět je vnější k tělu a všechny hmatatelné věci jsou pevné na dotyk. To co říká je, že svět je uvnitř mysli a že jeho pevnost existuje rovněž jenom v mysli. Faktem je, že jsme ze zevního světa neviděli nikdy nic víc než svou vlastní představu o něm, svět má proto být hledán uvnitř vědomí, nikoli vně něho. Lze namítnout, že tehdy, kdy svět pro nás neexistuje, protože ho nemyslíme, existuje stále pro ostatní lidské bytosti. Odpověď na to je: Jakým způsobem existuje pro každého z těchto lidí? Je v jeho myšlence, stejně tak, jako v naší. Již ve dvanáctém století napsal Číňan Chan-jan: “Žádná věc neexistuje odděleně od mysli“.
Vědomí předkládá samo sobě své vlastní výtvory, vytvářejíc tímto procesem celý svět. Mysl formuje a vidí tento obraz. Pokud pohlédneme na stěnu, vidíme ji jako něco odděleného – jako něco mimo své tělo. To je zevní aspekt vnímání. Barva, velikost a tvar stěny jsou smyslové vjemy, zažívané mentálně a proto uvnitř nás. To je vnitřní aspekt vnímání. Že se stěna nachází vně nás, víme jenom pomocí něčeho, co se děje uvnitř nás. To se může zdát paradoxní, ale pravda je, že nevíme o tom, že stěna je vně nás, my to jen předpokládáme. Nyní je nutné se ostře soustředit na pozorování pochodu, který následuje. Neboť když jsme si představili oddělenou a vnější existenci stěny, promítli jsme ve skutečnosti část své mentální zkušenosti do zevního světa; objektivizovali jsme ideu. Mysl má schopnost dát zevní tvar té věci, kterou si právě představuje. Svět zdánlivě spočívá v čase a prostoru, ale ve skutečnosti toto vše spočívá v mysli.
Počátečním momentem všech omylů je předpoklad, že v určitém časovém okamžiku, ne-li v prostoru, se ve vesmíru náhle objevila mysl, že mysl začala pracovat až potom kdy hmota již dlouho ovládala hřiště kosmu. Je přirozené, že z tohoto omylu vyplývají neřešitelné problémy.
Všechny tvary minulosti existovaly v čase a prostoru, ale mnohé z nich existují nyní jen ve vzpomínce, tj. jako myšlenka. Ale ony byly vždy myšlenkou. To, co zažíváme ve své mysli, se promítá ven do prostoru, ne naopak.
V okamžiku, kdy se mysl vynoří z hlubokého spánku a stane se aktivní, začne si představovat bdělý svět. To, co se děje s člověkem v malém měřítku, se děje s Univerzální, Světovou Myslí, Bohem, přejete-li si, v kosmickém měřítku.
Všichni lidé na celém světě mohou zdánlivě sdílet stejnou zkušenost existence, jako je naše, ale nikdy tomu tak skutečně není. Existence každého jedince je zcela individuální, jeho vlastní a prožívána jen v něm samém, v jeho vědomí.
Musíme jasně pochopit princip, že jediné objekty, které známe, jediný svět naší zkušenosti nemá jinou existenci než v mysli. Objekty neexistují zevně samy o sobě. To, co je promítá ven do prostoru, je mysl a jelikož prostor sám je v mysli, jejich nezávislá existence je čirá iluze čili mája, jak říkají Indové. Vše jsou jen tvary vědomí.
Po hluboké analýze připusťme, že tělo není nic jiného, než stav vědomí a ego je ideou.
Vypusťme nyní výraz mysl, vědomí a nahraďme je výrazem duch. Každá zkušenost je nepřerušenou duchovní zkušeností. Každý člověk ví, že si je vědom sám sebe, druhých, světa. Ale že vědomí také existuje neomezeným, nepřerušeným způsobem, to neví.
Nedokážeme nevpouštět do svého vědomí objekty, dokud do něho vpouštíme ego. Věc nemyslíme proto, že existuje, ale existuje proto, že jí myslíme, i když nedobrovolně. A tato myšlenka o věci je součástí našeho vlastního vědomí, pramenícího ze Světové Mysli. Svět je myšlenkou v mysli kteréhokoliv tvora. Všichni tvorové se mohou této myšlenky zbavit spánkem, ale jedině člověk se jí může zbavit jógou.

Mysl – poznávající i vědoucí
Co je mysl? Je to to v nás, co myslí, co si je vědomo a co ví. Sama schopnost uvědomování je duchovní existencí. To v nás, co něco poznává, je božským prvkem v nás. Poznávání je božská schopnost, neboť vychází z vyššího jáství, které vlastní každý z nás. Ať přijmeme jakoukoliv myšlenku či ideu, není oddělena od naší mysli a proto ani od nás. A protože každý objekt, věc nebo tvor kolem nás je pro nás také myšlenkou či ideou, není od nás rovněž oddělen.
Je snadné zapomenout na subjekt, pozorujeme-li objekt.

Individuální mysl a světová mysl
Lidská mysl, tak jak ji běžně známe, je rozhodně neschopná vymyslet tolik nádherných procesů v Přírodě. Svět je idea Univerzální Mysli. Ale ta pracuje v lidské mysli a skrze ni. To, co předkládá, je společné všem lidem. Vstupuje však do lidí jen ve vědomí a je proto jen ideou. Vzhledem k individuální jedinečnosti idea není pro všechny stejná; každý dostane jakoby určitý aspekt.
Říkat, že svět neexistuje, nepomáhá ani věci pravdy, ani tomu, kdo pravdu hledá. Připustit, že existuje, ale toto přiznání blíže určit tím, že dodáme „ale nikoli materiálně, jen mentálně“, znamená přesně popsat tuto zkušenost. Sen existuje ve snící mysli jako řada myšlenek, i když svět této snící mysli není fyzický. Jako mentální zkušenost svět rozhodně existuje, ale není to nejvyšší druh existence. Můžeme doufat a hledat jiný, který překračuje tento přítomný. Ani není třeba s jeho nalezením čekat, až zemřeme.
Zákony Přírody zůstávají nezměněny, i když zjistíme, že Příroda je mentální a nikoli hmotná.

Zápis z mého deníku z 27. 7. 2001
Zřeno ze druhého břehu, vše se zdá být tak vzdálené a prázdné. Jistěže je zde i nadále existence věcí, ale nejsou skutečné. Jako fata morgana se zachvívají před duchovním zrakem a je zcela zřetelně pociťována jejich snová pomíjivost. V těchto nádherných okamžicích lze nahlédnout pod plášť máji a každý takový okamžik nás činí vážnějšími, moudřejšími a trpělivějšími. Trampoty života se stávají přijatelné; potěšení a touhy ztrácejí stále více ze své schopnosti poutat nás k sobě. Vše je přijímáno jak je. Nepřipoutaný a klidný úsměv.

Analogie se snem
Pozemský život je jakoby snem, prožívaným ve snovém fyzickém těle uprostřed snového okolí. Snové zkušenosti jsou jen idejemi; během snu ve spánku člověk vidí, slyší, dotýká se, chutná a čichá stejným způsobem, jakým to dělá během bdělého snu.Různé ideje Boha, božská představivost, zhmotnělá a promítnutá na promítací plátno lidského vědomí. Mystici i jógíni svět jako sen zažívají. Je to krokem k osvobození, ale ne osvobození samotné. Na filozofické úrovni objeví, že vše je JEDNO, Mysl, ať již činná či pasívní.
Běžné námitky proti mentalismu mohou být shrnuty do tří druhů:
1) Věc nepřestává existovat, když na ni nemyslíme.
2) Fakt, že na určitou věc nemyslíme, nezabrání tomu, aby tato věc vstoupila v existenci.
3) Naše uvědomování si věcí je do značné míry zcela nedobrovolné; my se nerozhodujeme vmyslet je do existence – jsou prostě zde.
Odpověď je následující: Pohlížejte na svůj život jako na sen. Jakékoli námitky pak budou neopodstatněné. Vypadají pravdivé, pokud jsme v iluzi snu, jsou však viděny jako falešné, jakmile se ze snu probudíme. Člověk, který ví, že sní, je již napolovic probuzen z iluze o tomto světě.
Člověk v bdělém stavu zažívá jen své myšlenky o světě. Když tyto myšlenky neexistují, neexistuje ani on ani jeho svět, on i jeho svět jsou obsahem jeho mysli. Není to tak, jak se obvykle předpokládá, že člověk má mysl, nýbrž on – myšlenka-ego – je „v“ mysli a není od ní oddělen. Jakkoliv fyzické smysly říkají, že tento svět je tak skutečný, jak jen něco může být, intelektuální úvaha, intuitivní zkušenost a hluboký vhled odhalí, že je podobný snu.

Individuální mysl a představa světa
Myšlenka světa původně přichází od Univerzální Mysli (Boha), kdežto myšlenky, které patří k osobním charakteristikám, přicházejí z podvědomých sklonů, vytvořených v předešlých inkarnacích. V obou případech síla, která uvádí myšlení do pohybu, je vně vědomého jáství a právě z tohoto důvodu jí nelze odolat.
Vesmír je představa mysli, je vytvořen myslí z materiálu-mysli Velkou Myslí. I my, s malými myslemi, musíme vstoupit do činnosti, dříve než můžeme získat vůbec nějakou zkušenost nějakého světa.
Tážeme-li se, proč, je-li svět jako sen nebo halucinace, máme všichni stejný sen nebo trpíme stejnou halucinací; proč jej promítáme společně a ne samostatně, neboť když v noci spíme, máme zcela odlišné sny, ve dne v bdělém stavu máme zcela odlišná zasnění – odpověď zní, že existuje jiná, rozsáhlejší Mysl za naší osobní myslí, která vtiskuje totožnou představu světa všem, takže všichni ji vidí a v ní žijí. I oni jsou promítáni touto Myslí, takže tato představa není pro ně o nic méně skutečná, než jejich vlastní jáství. Individuální mysl si sama pro sebe vytváří tento svět iluze, toto jeviště prostoru, času a tvarů. Nečiní to však nezávisle na jakémkoli vnuknutí. Neboť představa, kterou vytváří, je do ní vkládána – nebo do ní promítána – Myslí za ní.

Zápis v mém deníku z 11. 5. 2002
Před a při probuzení zde bylo jasné zření toho, jak je svět „promítán“ do mysli. I krátká včerejší meditace byla taková.


Je-li řečeno, že svět pro člověka neexistuje odděleně od jeho mysli, neznamená to, že člověk je jediným stvořitelem světa. Mentalismus učí, že mysl člověka vnímá představu světa, ketrou vytváří a udržuje Světová Mysl tím, že se jí spoluúčastní. Člověk sám není zodpovědný za tuto představu, která by vůbec nemohla existovat, kdyby neexistovala také ve vědomí Světové Mysli. Přesný tvar, který idea zaujme, když dosáhne vědomí, bude záviset na všeobecných sklonech osoby.
Pouhá přítomnost představy ve Světové Mysli – Bohu, je dostačující, aby vytvořila představu, zrcadlící se ve všech ostatních myslích, ačkoli ony přijmou jenom tolik, kolik jejich určitá úroveň časoprostorového vnímání může přijmout.
Když je v meditaci zastaven nebo překročen proces myšlení, pět smyslů zastavuje svou činnost, protože mysl je odtažena od jejich orgánů s tím výsledkem, že celý zevní svět mizí z pole vědomí meditujícího. Příroda se však znovu přihlásí a on přejde znovu do světa uvědomování si. Když pak uvažuje o tom,co zažil, pocítí, že svět je myšlenka.
Za vším existuje nekonečné Vědomí, které umožňuje existenci našich malých vědomí.
 

Požadované úsilí
Zápis z mého deníku z 11. 1. 2003
Každé probuzení skýtá možnost vidění cípu Pravdy. Ještě před otevřením očí je mysl klidná a na pomezí bdění a spánku. Po otevření očí jde o jediné. Nespojovat myšlení s vjemy, se zřeným a vlastní osobou, tím se oživuje ego. Těch několik vzácných chvil má člověk opravdu možnost poznat mentalismus.


Na základě osobní zkušenosti je příliš těžké neuvěřit. Vědomí prostého člověka je drženo v zajetí jeho smysly, z nichž každý podává zprávu o hmotném světě mimo něj. Vědomí osvíceného člověka nic nebrání, aby bylo samo sebou, aby podávalo zprávu o své vlastní skutečnosti a odhalovalo, že smysly a jejich svět jsou pouhou představou. Lidé jsou obětí své zkušenosti; svět je pevný a tak se zdá, že je hmotný; je plynulý a trvalý a tak se zdá, že je skutečný. Jenom, poučení, intuice, hluboké přemýšlení anebo hluboká mystická zkušenost může ukázat, že to co je skutečné, je Vědomí za jejich zkušeností.

Zápis z mého deníku z 22. 5. 2002
Je třeba více jednobodovosti mysli, více oddanosti a více pokory. Je možné dokázat více, stoupat výše. A stále znovu a znovu je to boj s přelétavostí vlastní mysli.


Pro pochopení je třeba přebudovat staré zvykové způsoby v myšlení. Jasné a plné pochopení může někomu zabrat větší část života, jinému jen několik měsíců. Namísto odmítnutí teze mentalismu, je nutné se nad nimi zamyslet a pátrat po důvodech, které vedly zřece, aby je vyslovili.

Zápis z mého deníku z 5. 6. 2002
Byla-li Cesta zjevena, je tou nejnádhernější volbou ji sledovat.

Zápis z mého deníku ze 3. 3. 2002
Vstup do meditace má být položením sebe na oltář odevzdání. Hledající má bez podmínek nabídnout sebe sama, v nitru a v míru. Odevzdá to co je pomíjivé a přijde to, co je věčné.



Přijetí pravdy
Zápis z mého deníku ze 7. 5. 2002

Poslední týden je opět ve znamení pociťování a reálného zření iluzornosti světa. Ale je tomu tak skutečně, že neexistuje? Z našeho hlediska je skutečný, z hlediska vyššího pak jaksi snový, je to produkt vědomí, mysli a nelze o něm prohlásit, že neexistuje, ale ani že je skutečný. Jde o dvě úrovně nazírání. Je to prostě jako v případě lidského snu. Vědomí a zažívání výše popsaného se neděje v hlavě. Měl-li bych to vymezit – což je nepřesné a zavádějící – je „cosi“ pociťováno v hrudi a vzadu nad hlavou. Ale jen co se týče fyzických pocitů. V tomto stavu zde totiž není ztotožňování s tělem, ale vše je ve Vědomí, intuitivně zřeno, vše je JEDNOTA.

Je nutné pochopit, že hmota není věcí, nýbrž myšlenkou ve vědomí. Materialisté věří, že hmota sama ze sebe vytvořila svůj nejvyšší produkt – člověka – který zase vytváří svůj nejvyšší produkt – myšlenku. Dále následuje prohlášení, že štěstí člověka je zcela závislé na jeho okolí a vůbec ne na jeho vnitřním životě.

Zápis z mého deníku ze 17. 12. 2002
Jen ten, kdo okusil alespoň odlesk paprsku Poznání, chápe, že nic projeveného se nevyrovná Pravdě. Navždy to bude vědět a nic jiného jej již neuspokojí. Bude se hnát, trmácet a klopýtat, bude pro ni plakat, dokud ji trvale nenalezne…


Mentalismus napříč historií
„Myšlenka a objekt myšlenky jsou jedno a totéž.“ – Parmenides
„To, co pokročilá bytost považuje za subjektivní myšlenku, nižší bytost vnímá jako objektivní věc.“ – Platón
„Když jsi se probudil ze spánku, poznal jsi, že to, co tě trápilo, byly jen sny. Nyní ve svých hodinách bdění pohlížej na tyto věci okolo sebe tak, jak ses díval na své sny.“ – Marcus Aurelius
„Mysl je jediným stavem, který člověk zná ve všem co existuje. Nemůžeme znát nic jiného než mysl.“ – Spinoza
„Jsme skutečně naživu, ve skutečném okolí, nebo ve skutečnosti jen sníme?“ – Voltaire
„Nemůžeme proniknout za zdání věcí ke skutečnosti. A strašlivý důvod toho může být, že neexistuje žádná realita věcí mimo jejich zdání.“ – O. Wilde
„Vše, co vidím, se zdá být snem, vše co vnímám očima těla, se zdá být výsměchem.“ – sv. Tereza
„Já vím, že tento svět představy a vize je celý jedinou nepřetržitou vizí.“ – W. Blake
„Existují rozdílnosti mezi hmotou a myslí, ale ve své podstatě jsou totožné. Hmota není nic jiného než mysl.“ – Kobo Daishi (774-835 po Kr.)
„Víme, že myšlenka je jedinou skutečností v tomto světě. Neexistuje nic jiného než to, co si představujeme.“ – Anatole France

Zápis z mého deníku z 29. 9. 2002
Síla mnohem větší než já sám sametovou mocí zahladila všechny trny a praskliny. Byla zde celistvost, mír. Zevnitř zazněla – ne však hlasem – otázka: „Hledáš prožitky či splynutí?“ – „Splynutí“. A vše nepotřebné odpadlo. Oči se pomalu otevřely a nebyly používány k vidění. Jen byly a vše bylo. Taková byla dnešní meditace.


Živá praxe
Neměnná pravda, že člověk neexistuje ve hmotě, ale v mysli, dělá šťastnými ty, kteří ji pochopili. Neboť je utěšuje v utrpení, vede v meditaci a prozařuje v úvahách. Když můžeme tyto věci jasně chápat, pak můžeme být uprostřed zápasů života klidní, moudří, svobodní a bezpeční před malicherným pronásledováním, před lží, zlomyslností a zraňováním. Neboť, protože se již neztotožňujeme s osobností, nejsme jejich terčem.
Ale ať je mentalismus jakkoliv v bytosti rozvinutý, nelze dovolit, aby zastřel tento druh světa, v němž žije a je činné tělo. Stále je zapotřebí být praktický a stát oběma nohama na zemi. Tím, že v mystické meditaci svět zmizí, odhaluje hledající jeho nehmotnost. To je záblesk. Je nutné žít a být činný ve světě a současně hluboce chápat jeho mentalistickou povahu. Takový vývoj přichází až po mnohých vtěleních. Je zapotřebí mnoho času, aby se mysl hledajícího mohla rozvinout a přijmout Pravdu.
Tělo je zde, ale on jako by nebyl přítomen. Činnost pokračuje, ale on si nepřipadá být konajícím. Jako by byl jen pozorovatelem. Přichází prostě nový a pravdivější způsob, jak na život pohlížet.

Vědomí jako svět
Mystérium Mysli je největším ze všech.
Existují dvě fáze Mysli. První je vědomí ve své každodenní formě, to znamená vědomí tohoto světa časoprostoru a hmoty. Hledající má iluzi, že toto vědomí je plynulé a ucelené, ale ve skutečnosti je jako staccato morseovky, neboť je vytvářeno z nepřetržité řady oddělených myšlenek. Tyto myšlenky vznikají a mizí neuvěřitelnou rychlostí a tak vzniká vjem plynulého vědomí, iluze neměnného, pevného světa a odděleného ega.
To, co nazýváme vědomí, je jen částí toho co je nazýváno Myslí. Ať vědomí žije či zemře, Mysl bude stále pokračovat, neboť je skrytým zdrojem. Tato Mysl ve svém čirém stavu (tj. nevyjádřená skrze každodenní lidské vědomí) je naprosto mimo dosah lidského myšlení, protože je absolutní, bezčasá, bezprostorová, myšlenek prostá a nehmotná. Je Velkým Nic, Velkou Prázdnotou, jek ji nazývali tibetští mudrci.
Je to tato Nekonečná Mysl, která je nazývána Bohem, Duchem, Bráhmou atd. Hledající musí dojít k poznání toho, že jeho malý individuální proud vědomí vyvěrá z tohoto velkého zdroje a nakonec se do něho vrací a v něm mizí. To je pravda. Toto univerzální Bytí je to, co všichni hledají.

Boží řád vesmíru
Žijeme ve spořádaném vesmíru. Jeho chod je vyměřen, jeho události předem načrtnuté a jeho tvorové se vyvíjejí jasně k vyznačenému cíli. To vše by nebylo možné, kdyby nebyl řízen neměnnými zákony. Vesmírný řád za věcmi je řádem božím. Je to řád tvořivý, inteligentní, vědomý – je to Mysl.
Vztah lidských bytostí ke Světové Mysli a k sobě navzájem se projevuje jako karma.
Mnoho lidí cítí, že musí existovat nějaký Bůh a také něco, co má v plánu, když nechává vstoupit vesmír do existence. Tento záměr je nazýván Světovou Idejí, Myšlenkou Mysli. Je rozvinuta v čase a časem; je základem vesmíru a zrcadlí se v lidské bytosti. Je základním modelem pro oba a dává základní smysl lidskému životu. Má v sobě zákony, které spravují svět, svrchovaný záměr, který jej řídí, a neviditelný vzor, který jej formuje.
Jako je Světová Idea nejen výrazem Světové Mysli, ale také v jednotě s ní, tak Slovo (Logos), zmíněné v Novém zákoně jako „Slovo u Boha“, je jiným vyjádřením téže věci. Vzor celého vesmíru se opakuje ve vzoru solárního systému a ten zase ve struktuře atomu.
Náboženští mystici nazývali Světovou Ideu „Vůlí Boha“, Řekové „Nutností“, Indové „Karmou“ a vědci „Zákony Přírody“.
Světová Idea se projevuje v čase, který je formou, v níž se projevují myšlenky a v historii, která je záznamem času. Je dynamická a ne statická.
Světová Mysl je svým vlastním tajemným způsobem všeobjímající, vědoma si všeho, každé jsoucnosti a každé aktivity. Je vším ve všem.Televize přináší milionům lidí současně tentýž obraz. Právě tak Bůh existuje současně v každé individualitě v celém světě.

Zdroj všeho
Stvoření je neoddělitelné od svého stvořitele; ve skutečnosti jsou to jen dvě jména pro jednu věc, neboť Bůh objektivizoval část svého vlastního bytí jako vesmír, který vidíme.

„Nazývám celý svět Jeho snem; podívám se znovu, a hle! Jeho sen je On sám.“ Perský mystik Said Nimatullah, 15. st.

Světová Mysl je dynamickým aspektem Mysli, která je věčným mírem, živou Prázdnotou. Bůh činný je pro nás Světová Mysl, Bůh v klidu je Mysl, Absolutno.
Nejvyšší skutečnost je jedna a tatáž bez ohledu na to, jak ji nazýváme; pro čínského mystika je to TAO, tj. Význam; pro křesťanského mystika je to BŮH, pro čínského filozofa je to TAI-CHI, tj. Vznešená Existence; pro hindského filozofa je to TAT, tj. Absolutní Existence. Má svou vlastní nezávislou, věčně trvající, neviditelnou a nekonečnou existenci, zatímco všechny světské věci jsou jenom jejími zlomkovitými a pomíjivými výrazy na naprosto nižší úrovni. Je hluboce skryta jako jejich nejvnitřnější substance a přetrvává během změn jejich forem. Je to Absolutní Bytí, v němž se rozplývají všechny rozdíly a protiklady. Tak jako se zdá, že mysl spícího člověka se štěpí do různých postav a osob jeho snu, tak JEDNO se nikdy skutečně neštěpí do mnoha, pouze se zdá, že to dělá.
Prvním výrazem Mysli je Prázdnota. Druhým je Světlo, Světová Mysl. Ta je následována Světovou Ideou a přichází čtvrtý – projevení světa. Nejvyšší Božství nemá individuální charakter. Světová Mysl má individualitu (ale nikoli osobnost), kterou se promítá do vyzářených Nadjá. Nadjá, jakožto božské vědomí v člověku je individuální, ale nikoli osobní. Ego je osobní.
Mysl je podstatou všech vědomých bytostí. Jejich vědomí je od ní odvozeno, vypůjčeno; nemohly by poznat nic svou vlastní silou; zatímco jedině Mysl zná všechny věci a zároveň sebe. Když je poznává v čase, je to Světová Mysl; když poznává sbe samu, je to pro člověka neznámé a nepoznatelné Božství.
Význam slov „nejsvětější Trojice“ je takový, že Otec je absolutní a nepopsatelné Božství, Mysl ve svém nejvyšším bytí. Syn je duše vesmíru,, Světová Mysl. Duch svatý je duše každého jednotlivce, Nadjá. Božství je jedno a nedělitelné.

Meditace na Mysl
Myšlení může produkovat pouze více myšlenek, čeřit hladinu poznání a činit jí tím neprůhlednou. Vhodně poučena se bude snažit ponořit do meditace. Když je ponoření úspěšně dovršeno, svaté ticho zaplaví vědomí, které zůstává. Pravda se pak sama odhalí.
Když zmizí myšlenky, když každá vibrace nebo aktivita myslící schopnosti ustane, potom je možné odhalení Mysli-v-sobě-samé, Vědomí bez jeho stavů.
Lao-c‘: „Dosáhněte nejzažší Prázdnoty. Lpěte upřímně na Tichu.“

Zápis z mého deníku z 29. 7. 2003
Hluboký vnor. Nadjá – nekonečné oko, v němž se vše zrcadlí. Je zachován hluboký klid mysli, pocit těla zmizel a je tušen úsměv na rtech, které jen jsou… Uragán stoupá páteří a mír je zde stále… Děkuji, hluboce děkuji…


Nejvyšší zkušenost
Mysl nemá nic druhého, co by poznávala a zakoušela, žádný svět. Ani nikdo nemůže poznat a zakoušet Mysl a přesto zůstat jedincem – osobou.
Paul Brunton: „Ego zmizelo; běžné „já“, které znal svět a které znalo svět, již neexistovalo. A na jeho místě se objevila nová božštější individualita, vědomí, které mohlo říci „JÁ JSEM“ a které, jak jsem poznal, bylo po celou dobu mým skutečným já. Nebylo ztraceno, ponořeno ani rozpuštěno; bylo si plně a živě vědomo toho, že bylo bodem v univerzální Mysli a tedy neoddělené od této Mysli. Pouze nižší já, nepravé já, zmizelo, ale to byla ztráta, za kterou jsem byl nesmírně vděčen.“

Při zpracovávání tohoto textu jsem vycházel z učení Dr. Paula Bruntona (1898-1981), anglického mystika, filozofa a spisovatele, s jehož knihami se můžete seznámit na www.irisrr.cz....

© 2001 - 2018 Dalibor Vajnar * tvorba stránek Petr Peti
Veřejné publikování libovolných částí těchto stránek je povoleno jen s písemným souhlasem Dalibora Vajnara. Všechna práva vyhrazena.